Dr. Iva Machová působí jako odborná asistentka na Katedře sportů FTK UP. Věnuje se didaktice atletiky a atletice osob s tělesným postižením. Absolventka oboru Tělesná výchova - Matematika na FTK UP z roku 2002 a v tomtéž roce také absolventka studia European Master Degree in APA v belgickém Leuvenu tráví odmalička svůj čas především na atletických stadionech. Možná, kdyby se ve své oblíbené disciplíně – hod oštěpem – nezranila, dokázala by víc. Ale osud asi chtěl, aby se přemístila k jiné atletické kategorii -­ hod diskem, vrh koulí - a potkala tak Evu Kacanu, dnes mj. držitelku zlaté medaile na Paralympijských hrách v Pekingu. Životní krédo: Co mě nezabije, to mě posílí.

Mohla učit na střední škole, místo toho přednáší na univerzitě a věnuje se handicapovaným sportovcům. Seznamte se, prosím: Iva Machová, osobní trenérka roku 2008.

Při příležitosti Vyhlášení cen desítky nejlepších handicapovaných sportovců za uplynulý rok se odborná asistentka Univerzity Palackého dr. Iva Machová stala Osobní trenérkou roku 2008.

„Tohle je mé první ocenění po několika letech usilovné práce,“ říká Iva Machová z Katedry sportů FTK UP pár dnů poté, co 17. března slavnostně obdržela diplom Českého paralympijského výboru za trenérskou práci. Stalo se tak především proto, že k medailovým příčkám přivedla atletku Evu Kacanu. V této souvislosti poskytla Žurnálu UP rozhovor:

Diplom Českého paralympijského výboru je pro vás jakousi satisfakcí za roky práce. Jaká slova vás napadají při vzpomínce na nedávný večer v pražském TOP hotelu?

Napadá mne hlavně jedno slovo, radost. Skutečně jsem měla z tohoto ocenění velkou radost.

Jste absolventkou oboru Tělesná výchova – Matematika pro střední školy. Jak jste se dostala k problematice sportu handicapovaných?

V průběhu studia na UP jsem hodně cestovala a jako většina lidí jsem vůbec nevěděla, že existuje obor na FTK UP, který se zabývá sportem handicapovaných nebo sport handicapovaných vůbec. Stalo se tak až v pátém ročníku, kdy jsem byla na praxi. Ve třídě, v níž jsem učila, byl handicapovaný syn jedné tamní paní učitelky. Tento hoch, po dětské mozkové obrně, nebyl zařazován do hodin tělesné výchovy, protože si jeho paní učitelka netroufala vzít na sebe riziko, mít v hodině tělocviku dítě s tělesným postižením. Věděla jsem však, že ten chlapec hraje s rodiči volejbal, jezdí na lyže atd. Nedalo mi to a vydala jsem se na Katedru aplikované tělesné výchovy s prosbou o informace a v první kanceláři potkala prof. Hanou Válkovou. Na dotaz, zda bych nemohla navštěvovat nějaký seminář nebo kurz, z něhož bych se alespoň ve zkratce dozvěděla, jak pracovat s dítětem s tělesným postižením v hodinách tělocviku mi odpověděla: „Umíte anglicky?“ A paralelně s mým souhlasným kývnutím dodala: „Pojedete do belgického Leuvenu.“ Po chvíli váhání – měla jsem půl roku do konce studia – jsem souhlasila a během šesti měsíců studia v Belgii a následném obhájení práce v angličtině jsem ukončila studium European Master Degree in Adapted Physical Activities. Studium v zahraničí byla pro mne obrovská zkušenost. Když jsem se vrátila a dokončila studium na UP, nabídla mi prof. Válková možnost doktorského studia v oboru kinantropologie, které jsem ukončila loni obhájením práce na téma Vývoj podmínek sportovní přípravy vrcholových sportovců s tělesným postižením v atletice.

Jak do této „dráhy“ vstoupila E. Kacanu, v současné době třetí nejlepší handicapovaná sportovkyně roku 2008?

Opět prostřednictvím prof. Válkové. Už když jsme se s prof. Válkovou viděly na počátku mého doktorského studia, řekla mi: „Mám tady vozíčkářku, která by se ráda věnovala atletice. Zkusíte to s ní?“ A já opět souhlasila. Eva byla úplná začátečnice v atletice, já byla začátečnice v praxi s handicapovanými. A tak jsme se učily navzájem, za pochodu. Myslím, že z toho vznikla výborná spolupráce. Trénujeme od ledna 2003. První roky jsme se vídaly tři až čtyřikrát týdně. Vrhat koulí se naučila během roku a půl. Je doslova živel, do všeho jde po hlavě, všechno si chce vyzkoušet.

Jak probíhá trénink handicapovaných?

Víte, ve sportu handicapovaných existuje pět základních postižení, postižení zrakové, mentální, postižení po mozkové obrně, osoby s amputacemi a snad největší skupinu tvoří vozíčkáři. Každá osoba s tělesným nebo mentálním postižením má svůj specifický způsob tréninku. Trénink vozíčkářů probíhá vlastně podobně jako u zdravých, snad jen s tím rozdílem, že u vozíčkářů samozřejmě odpadá běžecká část a také si člověk musí být vědom toho, že zdravý sportovec je nejen schopen opustit atletický stadion po svých, ale ještě zvládne spoustu dalších záležitostí. Vozíčkář to má složitější. Ruce, které používá při tréninku, potřebuje výhradně i v denním životě. Tréninky tedy musejí být uzpůsobeny tak, aby se sportovec s handicapem mohl ještě po zbytek dne o sebe postarat. Eva neměla před vstupem do atletiky žádnou zkušenost s pravidelným tréninkem a také s atletikou začínala dost pozdě, proto jsem u ní od začátku kladla větší důraz na techniku než na kondiční přípravu.

Kdo dnes E. Kacanu konkuruje?

Ve své kategorii zatím konkurenci nemá. Na paty ji šlapou soupeřky z jiných klasifikačních tříd, soupeřky, které jsou na tom zdravotně o něco lépe.

Dá se váš vztah nazvat kamarádský?

Ano. Eva se ode mne učila, co je atletika, já jsem se od ní učila, co je žít s postižením. Neustále jsme se dohadovaly. Já jsem tvrdila, že něco jde, ona zase, že to nejde. Opravdu máme kamarádský vztah.

A ono to nakonec šlo. Dovedla jste ji až na Paralympijské hry do čínského Pekingu

Bylo to nádherné. Navíc ta zlatá medaile a světový rekord. Bohužel jsme si to nemohly tak užívat, protože v Pekingu jsme spolu byly i nebyly. Na paralympiádu do Pekingu jsem nejela s výpravou, tedy jako doprovod E. Kacanu, ale jako mezinárodní technický delegát (TD). Oficiálně se to dá nazvat dohled nad regulérností závodů. Bylo totiž velmi nepravděpodobné, že by mne na paralympijské hry s E. Kacanu vyslal Český paralympijský výbor, přestože jsem od roku 2005 organizovala veškeré aktivity (soustředění, výjezdy na mezinárodní závody) všech reprezentantů vozíčkářů. Atleti vozíčkáři patří v České republice k nejúspěšnějším sportovcům s tělesným postižením a díky občanskému sdružení atletika vozíčkářů se podařilo splnit čtrnácti sportovcům limity pro Peking. Dva nejeli ze zdravotních důvodů, takže naše zastoupení, tedy zastoupení atletiky vozíčkářů bylo dvanáctičlenné.

Jak se stane, že je člověk nominován na post mezinárodního technického delegáta?

Nejdříve musí mít nejvyšší rozhodcovskou třídu v daném sportu pro zdravé. Poté prochází školeními pod Mezinárodním paralympijským výborem a pokud má štěstí, výbor si jej vybere a začne s ním spolupracovat. To byl můj případ. Ale abych to upřesnila: V roce 2005 jsem byla jmenována jako technický delegát (TD) a v letech 2006 – 2007 jsem hodně jezdila na závody, abych získala zkušenosti, protože patřím k těm nejmladším. Byly to náročné roky, protože jsou tam lidé, kteří mají deset, patnáct let zkušeností s rozhodováním mezinárodních závodů. Mezinárodní paralympijský výbor se snaží, aby delegáti byli rozprostřeni po celém světě. V současné době jsem, myslím, jediný technický delegát, z bývalého východního bloku pro atletiku osob s tělesným postižením.

Můžete blížeji popsat práci technického delegáta?

Technický delegát dohlíží na regulérnost (fair play) závodu. Toho závodu, který je sankcionován Mezinárodním paralympijským výborem, tzn. závodu, ve kterém by vše mělo probíhat podle mezinárodních atletických pravidel. Pokud jsem nominována na závody, jsou to většinou závody nadnárodní úrovně – otevřený národní šampionát nebo mezinárodní závody, ať už Mistrovství světa, Evropy nebo Asie. Závody, jichž se účastní více jak sto sportovců, musejí mít alespoň jednoho technického delegáta, který se o závod stará od začátku do konce. Ve chvíli, kdy přijde nominace, technický delegát kontaktuje organizátora závodu. Společně s ním pak kontroluje seznamy sportovců, časový sled disciplín nebo nasazení sportovců do závodů. Na místě má pak absolutní právo veta. Pokud je podán protest, je v čele protestních komisí. Ve chvíli, kdy řekne, že závod proběhl podle pravidel, Mezinárodní paralympijský výbor akceptuje výsledky, a to včetně světových rekordů. Není-li přítomný technický delegát, nemůže být uznán ani světový rekord, ani limity pro nejvýznamnější závody.

Jaké závody vás a E. Kacanu čekají v nejbližší době?

Ve spolupráci s olomouckým Atletickým klubem, kde trénuji oštěpařky, pořádám mezinárodní Mistrovství České republiky a v příštím roce Mistrovství světa juniorů s tělesným postižením. Jinak v letošním roce máme absolutně odpočinkovou sezónu. Nekoná se ani Mistrovství Evropy, ani Mistrovství světa. V prosinci 2009 se ale chystáme na tzv. Světové hry pro tělesně postižené do indického Bangalore, já jako technický delegát a Eva jede závodit.

Ptala se M. Hronová, foto A. Tejkalová