Rodák z Ostravy se stal mediální celebritou poté, co provedl vůbec první kompletní transplantaci obličeje ve Spojených státech (v květnu 2011) a celkově třetí na světě. V mládí vášnivý šachista vystudoval Lékařskou fakultu UP, po jejímž absolvování v roce 1996 odjel do Bostonu, kde dodnes působí v Brigham and Women´s Hospital. V roce 2000 se oženil s Hanou Augustinovou, rovněž lékařkou a absolventkou UP, se kterou mají dvě děti. V Bostonu, kde strávil Pomahač výměnný pobyt již během studií, působí jako šéf popáleninové kliniky a provozuje vlastní praxi plastické, rekonstrukční a estetické chirurgie. Do Česka se vrací alespoň jednou ročně.

„Těším se na všechno, co ještě může přijít,“ říká Bohdan Pomahač, nejznámější plastický chirurg světa a absolvent UP

Málokdo mohl neslyšet v posledním roce jméno Bohdan Pomahač. Od Japonska po Turecko o něm informovala média téměř bez přestání. Přitom si jeho jméno většina lidí spojí s jinými tvářemi než je ta jeho. Daleko slavnější se staly totiž obličeje, které tento špičkový plastický chirurg vrátil svým pacientům, těm, kteří díky němu přestali přežívat a začali žít.

Dopočítal byste se, kolik rozhovorů jste poskytl médiím během posledního roku?

Přesně nevím, řekl bych kolem stovky, ale hodně je odmítnuto naší nemocniční kanceláři pro public relations.

Předpokládám, že poté, co se vaše jméno začalo objevovat v desítkách médií po celém světě, se jistě zvýšil počet žádostí o vaši pomoc ze strany pacientů. Existují nějaké pořadníky operací, nebo je na vašem rozhodnutí, kdo se ocitne „ve vašich rukou“?

Na nezájem pacientů si nemůžu stěžovat. Snažím se ale pomoct všem bez nějakých filtrů, i když se soustředím vice na rekonstrukční a estetické problémy obličeje. Na operační rozvrh dáváme všechny různé typy operací. Určitě je plný na tři až čtyři měsíce dopředu, ale většina pacientů nepotřebuje naštěstí okamžitou pozornost.

Ve většině interview mluvíte o tom, že operace jsou společnou prací týmu lidí, nejen vaší. Kolik lékařů-chirurgů a pomocného personálu se podílí na jedné transplantaci obličeje?

To je oblíbená otázka všech žurnalistů. Lidí je na sále opravdu hodně, řada z nich pracuje na směny (instrumentářky, sestry), čímž čísla rostou. Hlavně je ale celá operace tak zajímavá, že chce být na přítomen každý. Ačkoliv není potřeba více než pěti šesti chirurgů, na sále jich máme zhruba dvojnásobek – nikdo si nechce nechat něco ujít. Rozhodně nikoho nevyháním. Myslím si totiž, že je to dobrý způsob zpevňování týmového přístupu a po pravdě řečeno, není až tolik operací, kdy bych se svými kolegy pracoval.

Jsou v takovém lékařském týmu i jiní Češi?

Ne.

Jak dlouho trvá příprava jedné transplantace obličeje? A jak dlouho samotná operace?

Příprava prvních operací trvala léta. V této době už řada pacientů, které vidím, zapadá do podobné nebo stejné kategorie, a po pravdě řečeno, chirurgická příprava je minimální. Příprava pacienta je ale dlouhá, trvá měsíce a zahrnuje důležitá vyšetření, stejně tak jako ohodnocení celkového psychického stavu pacienta a porozumění procedury. Samotná operace pak trvá mezi patnácti a dvaceti hodinami.

Vzhledem k nasazení americké armády v mnoha konfliktech po světě, je určitě v USA velké množství lidí, kteří přišli například o horní nebo dolní končetinu. V jednom rozhovoru jste řekl, že se sám o problematiku transplantace končetin zajímáte. Do jaké míry?

Provedli jsme už dvě oboustranné transplantace horních končetin a připravujeme další pacienty, takže bych řekl, že se o tuto problematiku zajímám velice.

V USA je systém financování nemocnic poněkud odlišný od toho u nás. Panuje mezi americkými nemocnicemi větší rivalita než v Česku?

Rozhodně. Je to v podstatě boj o pacienta. Náš systém nemocnic (Partners) zahrnuje krom Brigham and Women’s Hospital kde pracuji, i dalších zhruba deset nemocnic různých velikostí a specializací. Představujeme dominantní systém v regionu a výraznou sílu i z hlediska celých USA. Bostonu se říká Mekka medicíny.

Mají vaše úspěchy vliv např. na výši výzkumných grantů a dotací pro bostonskou nemocnici?

To dozajista mají. Byli jsme schopni získat celou řadu grantů, dohromady zhruba ve výši kolem šesti milionů dolarů. Nemocnice přitom díky fundraisingu vydělala přes deset milionů, jenom co já vím.

Snad to není tajemství, ale dostal jste někdy nabídku na změnu zaměstnání od „konkurenční“ nemocnice? Uvažoval jste nad ní, nebo je Boston už vaším skutečným domovem?

Nabídky se začínají objevovat, ale zatím nemám důvod nic měnit. Má práce je zajímavá a mám pro ni výborné podmínky. Všechno je rozjeté a asi bych nerad někde začínal úplně znova. Určitě ale dojde k momentu, kdy nabídky budou zajímavé, a tak nemůžu zcela jistě vyloučit, že bych někdy šel jinam.

Vy sám jste do USA odešel hned po studiích. Pokud by chtěl mladý lékař v Česku jít za prací do zahraničí, tak byste mu doporučil „otrkat se“ nejdřív v českých podmínkách nebo rovnou vyrazit na zkušenou do ciziny?

Lékařský trénink je v USA poměrně dlouhý, zejména pro chirurgické obory, a pokud začnete v jiné zemi, budete si muset úplně vše znovu zopakovat, takže „otrkávání“ se doma je podle mého názoru ztráta času. Navíc, v porovnání s mediky v USA jsou naše praktické znalosti po promoci daleko menší. Postarat se o základní péči chirurgického pacienta na JIPce nebo i na běžném lůžku jsem já například po příchodu do USA prakticky neuměl.

Jak vzpomínáte na svá studia v Olomouci? Dala vám něco nad rámec praktických znalostí a dovedností?

Byla to nádherná léta, na která budu vzpomínat celý život. Olomouc je úžasné město a doba studií se už prostě nevrátí. Zároveň nejsem člověk, který by si přál vracet čas. Co dělám teď, je vynikající, moc si to užívám a baví mě to daleko více než to, co jsem dělal před pěti deseti lety. Těším se na všechno, co ještě může přijít!

V Česku se pohybujete relativně často. Sledujete při svých návštěvách nebo i z Bostonu českou chirurgii a její vývoj?

Sleduji publikace v časopisech svého oboru, ale obecně jen ty nejkvalitnější z oblasti medicíny, například New England Journal of Medicine. Bohužel se v nich články českých chirurgů neobjevují, takže nevím, co se „doma“ děje.

Myslíte, že se dá obecně říci, že kvality českých lékařů nijak nepokulhávají za kvalitami lékařů v západní Evropě či v USA? Dá se podle vás říct, zda existuje nějaký nevyužitý potenciál v českém lékařství?

Otázkou je, jak kvalitu posuzujete. Lidé jsou v průměru stejně chytří jak v Čechách nebo v Evropě, tak i v USA. Na druhou stranu špičkový americký postgraduální trénink nemá v Česku, ani i v Evropě obdoby. Stejně tak strukturovanost systému dlouhodobého vzdělávání. Takže i když vyberete ty nejlepší absolventy a dáte jim ten nejlepší trénink, tak si myslím, že je těžké s tím konkurovat kdekoliv na světě.

Myslíte si, že vaše děti půjdou jednou ve vašich stopách a zatouží po medicíně?

Děti jsou ještě malé, ale určitě je budu podporovat v jakémkoliv rozhodnutí.

Jak vypadá všední den Bohdana Pomahače?

Vstávám brzo a domů se vracím pozdě. Dvanáct hodin v práci denně je asi standard, ale to za předpokladu, že nejsou žádné mrtvé momenty a vše probíhá s maximální efektivitou. Snídaně ve výtahu po cestě na vizitu, a pokud je na oběd čas, tak asi deset minut. Následují meetingy, operace a někdy obojí zároveň.

A co pro vás představuje slovo relaxace?

Dlouho se vyspat, dát si v klidu kafe, přečíst noviny, zahrát si tenis nebo být u moře a užívat s windsurfing. Hrát si s dětmi, plánovat s manželkou...

Jen ze zvědavosti… Sledujete někdy televizní seriály z nemocničního prostředí?

Kromě sportu, a i to jen poměrně zřídkakdy, se na televizi opravdu nedívám.

A na závěr - jak vyslovují Američané vaše jméno? Vědí vaši kolegové, v jakém slovu má základ vaše příjmení?

Některým jsem to vysvětlil, ale většinou s výslovností bojují. „Pomahač“ jimi vyslovený zní jako „tomahawk“, a to dodává mému jménu zcela jiný rozměr (smích).

Ptal se Ondřej Martínek foto: archiv UP, archiv FNO, archiv B. Pomahače