Říká se, že k tomu, aby člověk dosáhl téměř všeho, čeho by dosáhnout chtěl, stačí pevná vůle, touha a odhodlání. Životní postoj Marcely Labanové, absolventky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého je toho názornou ukázkou. Slečna Labanová je člověkem s neuvěřitelnou touhou zdolávat překážky, človekem, pro kterého jsou výzvy solí života. Život není stojatá voda. Musí to v něm neustále klokotat, říká mladá žena, která týdeníku UP poskytla následující rozhovor:

Život není stojatá voda, musí to v něm neustále klokotat

Olomouckou univerzitu jste absolvovala v roce 1999. Můžete své následující životní kroky krátce shrnout?

Aby můj životopis byl celistvější, musím zmínit i období před vysokou školou. Po absolutoriu střední školy jsem chtěla tzv. do terénu. Nejprve jsem tedy reprezentovala jistou firmu, komunikovala se zákazníky, poté pracovala v zoologické zahradě. Později jsem si řekla, že od života chci víc a začala jsem studovat. V průběhu studia jsem také působila nějaký čas v Anglii, především kvůli zdokonalení se v angličtině. Na PřF UP jsem absolvovala Systematickou biologii a Ekologii. Velmi ráda vzpomínám na prof. V. Bičíka, který působí na Katedře zoologie a antropologie PřF UP, protože to byl právě on, kdo mne později nasměroval do Centra asistované reprodukce Porodnicko-gynekologické kliniky FN v Olomouci LF UP. „Marcelko, jen se tam zastavte a mrkněte na punkci“, pověděl mi tehdy. Já tam došla, podívala se na punkci a zůstala, jako embryoložka, další tři roky. Trvalo mi asi rok a půl, než jsem si osvojila metodiky. Poté jsem se začala zapojovat do projektů a participovala i na vydaných publikacích. O něco později pak přišla zajímavá nabídka, abych podobné centrum, soukromou Kliniku pro léčbu neplodnosti a ženských nemocí „rozjela“ v Brně. Byla to pro mne výzva, a ty já k životu potřebuji. Nabídku jsem přijala i přes vědomí, že to vůbec nebude lehká práce. Čekalo mne čtyřiadvacet hodin práce denně, sedm dnů v týdnu. A výsledek? Centrum se podařilo nejen nastartovat, ale za mého působení dosahovalo unikátních výsledků práce. Ty jsem pak tlumočila na různých kongresech. Byla to ale denodenní dřina a poté rutina. Kdyby padla otázka týkající se mé vědecké činnosti, musela bych říci, že zdaleka není taková, jak by se asi čekalo.

A pak přišla ta zlomová přednáška v Belgii: Když jsem tehdy tamnímu fóru sdělila výsledky naší práce, přišel za mnou sympatický, téměř bělovlasý Syřan s nabídkou, abych zkusila pracovat v jedné z největších nemocnic v Al Ain ve Spojených Arabských Emirátech (dále jen UAE). Zase ta výzva? Tentokrát nejen ta. Už tehdy mne totiž přitahovala poušť. Učarovala mi prostřednictvím televizního dokumentu o marockém Marathonu des Sables. Právě v poušti jsem později začala i trénovat vytrvalostní běh v poušti – ten extrémní etapový závod Saharou jsem se rozhodla zdolat.

Pouštní maraton, velmi zajímavé hobby. Ale ještě než se k němu dostaneme, musím se zeptat: Nemrzí Vás, že Vaše věděcká kariéra tak trochu pokulhává za veškerou ostatní činností?

Samozřejmě, vědecká činnost je podstatná. Znám ovšem lidi, kteří hodně publikují, ale když je potom postavíš k práci, tak jsou „ztraceni“. Jsou výborní pro vědecké psaní, se skalpelem v rukou to s nimi už tak růžové není. Já ráda píšu, ráda přednáším, přesto jsem spíše rutinér. Jsem přesvědčena, že je velmi nutné projít si základní praxí. Doba, kdy se i já naplno ponořím do sisifovské práce odhalování nových skutečností jistě ale přijde také.

Čemu se v Al Ainu nyní věnujete?

Po roce práce ve Spojených Arabských Emirátech jsem humánní medicínu na čas opustila. Jednoduše proto, že pravidla této arabské země jsou natolik odlišná, že i když jsem se je snažila akceptovat, některá jsem nebyla schopna přijmout. Když jsem tedy dostala nabídku účastnit se projektu, jenž se zabývá záchranou ohrožených druhů zvířat mě známou metodikou IVF*, dlouho jsem neváhala. Unikátní projekt se zabývá endemitem Arabian tahr, který žije pouze ve Spojených Arabských Emirátech a částečně v Ománu. V této souvislosti se mi nabízí i cesta doktorského studia.

Věnovala jste se někdy nějakému sportu? Tedy zpět k pouštnímu maratonu - proč zrovna jeden z nejtěžších?

Ke sportu jsem měla vždycky kladný vztah. Od dětství jsem nepravidelně běhala, jezdila na kole, na koni, sem tam se potápěla, párkrát si skočila padákem, pěstovala horskou turistiku – nic z toho však profesionálně. Poušť mi učarovala svou náročností terénu. V průběhu vysílání onoho dokumentu mě okouzlili i lidé, kteří tento maraton běželi a sáhli si tak na dno svých sil. Výzva, zkusit si sáhnout na dno svých sil, nebát se překážek v životě a stát se vnitřně pevným člověkem, mne velmi oslovila. K rozhodnutí, že závod poběžím, také velmi přispělo setkání s pětatřicetiletou maminkou tří dětí, která podobný maraton běžela v Jordánsku.

Co Vás k poušti tak přitahuje?

Miluji zabořit nohy do horkého písku, vyšplhat na nejvyšší dunu, sedět na ní a jen tak tiše poslouchat lehké ševelení větru a přepadávání písku... Poušť je úžasně spirituální místo. A pozor! Poušť není mrtvá krajina a ta marocká už vůbec ne. Nevěřili byste, kolik rostliných a živočišných druhů zde lze spatřit.

Pro bližší představu – jaký že závod Vám to nedal dnem i nocí spát?

O marockém Marathon des Sables, který sestává z šesti náročných etap (celkem 230 km), se říká, že je jedním z nějtěžších. Už pro svůj terén – běh v poušti se nedá srovnat s jakoukoli jinou tratí. Ale i přesto, že je tento maraton tak těžký, počet zájemců, kteří jej chtějí absolvovat, je mnoho. Pro „svou věc“ jsem získala dva britské přátele, které jsem poznala v UAE a využila možnosti vytvořit tříčlenný tým, který má při registraci přednost. Každý závodník absolvuje před startem vstupní kontrolu. Kontroluje se nejen zdravotní stav, ale i obsah batohu. Neodstartujete např. bez jídla na sedm dnů, spacáku, kompasu, pomůcek pro ochranu při ušktnutí hadem, světlic pro případ zbloudění či nalezení někoho poraněného. Pořadatelé zajišťují pouze stany pro přespání mezi jednotlivými etapami a vodu na cestu a na občerstvovacích stanicích (zhruba po 12 km.).

Jak dlouho jste se na závod připravovala?

Osm měsíců, bez trenéra. Ale měla jsem se svými přáteli výhodu. Tou byly výborné podmínky k přípravě. Trénovala jsem s přáteli v oáze Al Ainu. V poušti jsme začali běhat nejprve kratší vzdálenosti s lehčím batohem a zároveň si zvykali na odlišný způsob běhu v písku, do něhož se boří nohy. Snažili jsme se zvládnout techniku běhu do prudkého kopce duny i dolů, snažili jsme si zvyknout na námahu vykonávanou při teplotách 40 – 50 0 C a přitom např. zjistili, že boty pro maraton se kupují o dvě čísla větší. Proč? Nohy ti - přinejmenším horkem - tak opuchnou, že v další etapě bys už svou velikost nenazula. Délky běhu jsme postupně prodlužovali, zátěž batohu zvyšovali. A přitom nás někdy provázely písečné bouře a především puchýře, které někdy pokrývaly i celé plosky nohou. První puchýře člověk vnímá tak, že si říká, ať už praskne...Ve výsledku jsme běhali tratě dlouhé 40 km. Vždycky, když už jsem si myslela, že o poušti už vím hodně, stalo se něco nečekaného a já začínala zase od začátku. Všechny překážky jsme vlasně překonávali stylem pokus, omyl. Zmíním např., jak jsem přišla během tréninku o pár nehtů. Bylo to velmi bolestivé. Tehdy, celá zničená, jsem sedla k PC a hledala rady na internetu. Chtěla bych ale zdůraznit, že i tohle trápení má pro mne velký smysl. Právě v těchto těžkých chvílích, kdy se potím při tréninku v krajině s velbloudy a dunami, které mění barvy i tvar, hovořím sama se sebou.

Vzpomínám, jak jsem na jednom 30 kilometrovém tréninku předběhla své přátelé a místní farmář, jenž si myslel, že běžím závod, na mne volal: „Jsi nejlepší“( arabsky „mambruk“). Právě na téhle trase jsem spatřila opuštěnou farmu, kterou dnes vlastním. Daroval mi ji zdejší kamarád i s velbloudem.

Jak tedy Maraton des Sables vypadal v reálu?

Běžela jsem, společně s ostatními 749 závodníky, jeho 22. ročník. Start se uskutečnil 23. 3., doběhli jsme 2. 4. Já jsem měla v té době i vážné zdravotní problémy (vyhřeznutí ploténky v krční páteři) . Přesto jsem se běhu nechtěla vzdát. Když nás na nákladních vozech potom vezli – zhruba pět hodin – do pouště, říkala jsem si, všichni jsou tak fit, co já tady vlastně dělám. Po celém dni trmácení jsme ale dostali francouzský sýr, víno a arabský chléb. Pamatuji si, že to byla úžasná vzpruha. Druhý den už probíhala zdravotní kontrola a kontrola připravenosti. Závod má jasně stanovená pravidla a neradno je porušovat, penále za to nestojí. Na jedné straně s nejistotou, na straně druhé s vědomím, že oštěpař Železný byl kvůli zranění před mistrovstvím Evropy také měsíc mimo trénink, jsem se tedy rozběhla do první etapy. Kupodivu vše proběhlo naprosto vpohodě – jen pár dun, pár rovných úseků s kameny...Doběhla jsem - i s „Gregorym“ - tak jsme pojmenovali mé zranění, se slzami dojetí v očích. A také druhý den byl skvělý. Protože miluji poušť, duny mne nabíjely energií, v hloubi duše jsem si dokonce zpívala. Maroko je překrásné místo, poušť je tak živá, plná květin a barev. Velmi náročný byl čtvrtý den, když jsme běželi 70 kilometrový úsek. My jsme si jej rozdělili – nejprve jsme uběhli 52 km, zbytek po krátkém spánku. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem z ničeho nic zaslechla šelest, podobný kapkám deště, za mými zády. A když už jsem se chtěla otočit, míjela mne tři štíhlá těla běžců. Běželi tak lehce, jakoby se bez vznášeli nad pískem. Fascinující.... Během pár vteřin byli pryč. Všichni kolem tleskali a provolávali bravo. Právě totiž proběhli ti nejlepší, které organizátoři pustili na trať až tři hodiny po našem startu. Předposlední etapu jsem už bojovala sama se sebou, tělo už bylo tak unavené, puchýřů na ploskách a prstech nohou jsem měla nepočítaných. Z některých prstů jsem ani náplasti raději nesundávala, protože nehty na nich držely jen díky nim. Pomoc organizátorů jsem však odmítla. Zkušenosti jiných mi radily, že s uřezanými puchýři je běh ještě horší. Vlastnoručně jsem je tedy propichovala, desinfikovala a běžela dál. Byla to velmi náročná etapa. Večer jsem ve stanu padla únavou. Myslím, že jsem ten den rozhodně nebyla jediná. Ráno nám organizátoři maratonu sdělili, že jeden ze závodníků zatížení organismu nepřežil. Poslední den, i přes velkou únavu, jsem se bojovně znovu rozběhla. Zbývalo pouhých 11 km. Když jsem pak doběhla do cíle, nevnímala jsem, že držím medaili, že mne někdo objímá, že všichni skandují. Lhostejná mi byla i bolest, jíž se hlásilo mé zranění. Jediné, na co jsem myslela, bylo sednout si, zout boty a jíst. Polovinu jídla, které jsem však dostala, jsem pak rozdala hladovým marockým dětem, které kolem mne pobíhaly. Nechala jsem jim i své boty, v nichž bylo především odříkání a které bych stejně už nikdy nenazula. Pocit štěstí z dokončeného maratonu byl obrovský.

Běžela byste tedy znovu?

Ano, ten pocit úplného propadu, ten pocit úplného vítězství, vítězství sama nad sebou, nad zraněním, ale i proto, že tam neuvěřitelně pulsuje přátelství a atmosféra. Dnes jakékoli starosti všedního života beru s nadhledem. Maraton není totiž jen otázkou svalů, ale také psychiky, odhodlání a cíle. A dokončit takový závod není otázka showmanství, ale projev lidství vůči sobě samému, projev toho lepšího, co je v nás a co pománá jít dál nejen nám, ale i těm ostatním okolo nás. Když jsem běžela zhruba dvoustý kilometr, došla jsem k myšlence, že s velbloudy přejdu rozsáhlou poušť Empty Quarter (Rub Al Khali, UAE). Její rozloha je dva tisíce km. Chci ji zdolat především pro charitativní účely, konkrétně na podporu center pro autistické děti. Dnes už můžu říci, že plán na uskutečnění této cesty se začíná rýsovat, zájem např. projevila česká ambasáda v Abu Dhabi, spolupráci nabízí i FTK UP. Centrum by mělo vzniknout rekonstrukcí mé farmy.

Jak konkrétně by na tomto projektu participovala Fakulta tělesné kultury UP?

S doc. V. Karáskovou, vedoucí Katedry pohybových aktivit FTK UP jsme se mj. dohodly na tom, že by do rozvrhu FTK UP(aplikovaná tělesná výchova) mohl být zařazen céčkový předmět, jenž by se specializoval na práci s dětmi postiženými autismem. Studenti, kteří nastudují metodiky a zvládnou alespoň základy práce s takto postiženými dětmi, by mohli přijet i do UAE na stáž (výměnné pobyty). Proč autisté v poušti? Poušť je duchovní místo. Autistické děti, které velmi těžce komunikují s okolním světem, se zde mohou cítit, jako by autisty nebyly. Najdou v poušti uklidnění, relaxaci. A proč zrovna autisté? Budu naprosto upřímná: Má sestra má autismem postižené dítě. Znám tedy problematiku zblízka a také vím, že se o autistech velmi málo ví. V ČR a v Evropě obecně převažuje názor, že je autismus geneticky podmíněná nemoc, čímž odpadá možnost dítěti pomoci. Já si myslím, že to až tak úplně není. Ale to bychom odběhli úplně k jinému tématu. Nicméně, tento projekt jsem domýšlela právě v době, kdy jsem běžela maraton. Některé nitky se spojily, některé plány dosáhly ukotvení. Právě - a snad i jedině - v poušti jsem schopna spoustu věcí dořešit...

Prosazujete krédo, že pokud má někdo odhodlání, touhu a vůli, dokáže mnohé. Anebo jinak: Přes překážky ke hvězdám? Platí ona slova pro Vás bez výjimky?

Ne. Stalo se mi, že i když jsem chtěla moc pomoci, nešlo to. Ale to bych se rozhovořila o svém niterném soukromí, o období, kdy byla velmi vážně nemocná má máma. Bohužel, tehdy i má vůle, odhodlání a touha nepomohly. Od té doby si říkám, že pokud nejde o život, nejde o nic. Je stokrát lepší bojovat s překážkami, které jsou podle mne zdolatelné vždy - pokud jim dáme dostatečný čas, náš um, snahu a vytrvalost, než bojovat s nepřízní osudu, na jehož výsledek nemáme žádný vliv a kde jediné, co nám zbývá, je jej přijmout.

Ptala se M. Hronová