V encyklopedii Who is… se o Janě Hrbotické, absolventce oboru němčina – čeština na Filozofické fakultě UP z roku 1969 dozvídáme, že po letech působení na gymnáziu v Plzni se spolupodílela na otevření Církevního gymnázia v Plzni a stala se v roce 1992 jeho ředitelkou. V této funkci rozvíjela kontakty s německými školami. Od roku 1972 působí rovněž jako soudní tlumočnice pro jazyk německý. V roce 2001 byla za poctěna Cenou Adalberta Stifftera za rozvíjení česko-německých vztahů a kontaktů. Mgr. Jana Hrbotická, v době studií na UP Dědičová, zveřejnila svůj kontakt v živé databázi na Portálu absolventů. Navrhl jsem jí vést přes e-mail rozhovor. Odpověď na otázku, jak s odstupem času vzpomíná na svá studia v Olomouci, doprovodila Jana Hrbotická v mailu slovy:

laureátka Ceny Adalberta Stifftera za rozvíjení česko-německých vztahů a kontaktů

Když jsem o věci začala přemýšlet, nezdálo se mi to tak těžké, jako když jsem začala psát. Mám příliš malou představu o tom, co by čtenáře Vašich stránek mohlo zajímat, nechci být příliš osobní, bráním se i jisté nostalgii, k níž vlastní téma svádí, a přímo o sobě moc psát neumím. Vzpomněla jsem si na mnohé vzácné lidi, s nimiž jsme se v Olomouci setkala (pan profesor Králík se síťovkou a meruňkovými kompoty, pan docent Jahn, který nás vítal na zkoušce pokynem "točte aorist" atd.), ale jakmile začnu jmenovat, vystavuji se nebezpečí, že se někoho dotknu, když na něho nevzpomenu nebo že budu čtenáře nudit, vždyť je to už všechno dávná minulost.

V příloze pak zaslala první odpověď.

Na svá studia v Olomouci vzpomínám s vděčností. Byla zde naplněna moje touha něco se dozvědět, setkávat se se vzdělanými lidmi, nacházet inspiraci pro další život. Olomouc se pro mne na pět let stala domovem. Město se mi líbilo, okouzlily mne zdejší parky i historické budovy a kostely. Bydleli jsem na koleji, v mansardách přímo na fakultě. Nebylo to žádné luxusní bydlení, ale mělo to své nezaměnitelné kouzlo. Pořád jsme byli ve škole a nikomu to nevadilo. Naší domovskou katedrou byla katedra germanistiky, tam jsme se všichni dobře znali a setkávali jsme se i mimo přednášky a semináře. S odstupem času musím ocenit především lidský přístup profesorů, docentů a asistentů ke studentům, vzájemnou důvěru, oboustrannou vstřícnost. Studium na katedře bohemistiky bylo obtížnější než na germanistice, ale i zde jsme měli své profesory, kteří nás provázeli naším studiem. Úroveň našeho studia jsme tehdy dokázali sotva posoudit, učili jsme se mnoho věcí, s nimiž jsme se později už nikdy nesetkali, za podstatné však považuji osobnostní růst, který byl zajištěn klimatem na filozofické fakultě, kontaktem s vyučujícími a kolegiálními vztahy mezi studenty. To byl hlavní vklad do našeho dalšího života. Jednalo se s námi velkoryse a velkorysost jsme si odsud odnesli na svá pracoviště. Nesetkala jsme se s nikým z fakulty, kdo by byl malicherný, puntičkářský, nafoukaný, člověk, s nímž by se nedalo lidsky vyjít. Žili jsme v Olomouci v poměrně rušných časech poněkud v ústraní, ale snad jsme se dozvěděli i něco více než studenti jinde. Koncem roku 1989 jsem nemohla pochopit, když za mnou přišla moje kolegyně češtinářka, absolventka plzeňské pedagogické fakulty, zhruba stejně stará jako já, a ptala se mne: „Nevíš, prosím tě, kdo je ten Havel?“ Můj údiv vycházel z toho, že já jsem o Havlovi už věděla ze Středně všeobecně vzdělávací školy, kde naší češtinářkou byla absolventka z FF UP a znovu jsem o něm, o Milanu Kunderovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších podrobněji slyšela při přednášce a na semináři v Olomouci. Mluvili jsme i o Kafkovi, kafkovské konferenci, nebyli jsme v centru dění jako naši vrstevníci v Praze, ale měli jsme dost možností se dozvědět, co se děje. Na fakultě fungovala Akademická rada studentů (ARS), která se starala o to, aby i hlas olomouckých studentů byl slyšen, zveřejňovala petice a protesty, organizovala návštěvy významných politiků přímo na nádvoří fakulty. Sledovali jsme s napětím, zvláště v roce 1968, co se děje. Byli jsme smutní a plni obav o další vývoj, když sovětské okupační jednotky do Akademické ulice umístily tank, který mířil přímo na fakultu. Chtěli jsme něco proti tomu podniknout, nezbylo nic jiného než jít na spontánní protest po hokejovém zápase, který jsme tehdy směli sledovat přímo na rektorátě. Televize na koleji, to za našich časů neexistovalo. Radost z toho, že budeme žít ve skutečně svobodné zemi pomalu vyhasínala, i když jsme měli dost velké odhodlání něco udělat proto, abychom se ze sevření „spřátelených armád“ dostali. Osobně mne přesvědčení, že se spíše doma než v zahraničí mohu podílet na zlepšení poměrů v naší zemi, zahnalo zpět ze studentského pobytu na univerzitě v Heidelbergu, kam mne v roce 1968 vyslala naše fakulta.

Jak jste se do Heidelbergu vlastně dostala?

Do Heidelbergu jsem se dostala celkem oficiálně. Přesně si nepamatuji, jestli to byl právě profesor Václavek, v té době vedoucí katedry germanistiky, nebo někdo jiný z vyučujících, kteří mi v roce 1966 sdělili, že mají volné místo na kurs pro studenty germanistiky a že katedra vybrala mne. Kurs organizoval dodnes existující DAAD (Deutscher Akademischer Auslandsdienst). Mohla jsem si vybrat mezi několika univerzitami, rozhodla jsem se pro Heidelberg. Tehdy s výjezdem na Západ byla spojená ohromná administrativa, životopis jsem psala vlastnoručně 12x atd. Po odeslání všech materiálů byl chvíli klid. Jednoho dne pro mne na kolej přišla sekretářka z děkanátu, zavedla mne do místnosti, kde byl jeden jediný člověk a odešla. Dotyčný se představil, jaké jméno mi řekl, si už nepamatuji, trochu jsem ho znala od vidění, často se potuloval v menze, říkali jsme mu „Rybí oko“. Navázal se mnou hovor s tím, že jsem byla vybrána, že o mně ví to a ono (hrozně mne udivilo, kolik toho vlastně věděl a odkud, to nevím dodnes). Pak se dostal k hlavnímu tématu, že si cesty do SRN musím považovat, že tu možnost nemá každý a že za to, že jsem byla vybrána, musím také něco odvést, ale to prý mi on říkat nebude, že za mnou v dohledné době přijedou soudruzi z Ostravy. Nejdůležitější pokyn ale byl, že o tom setkání nesmím s nikým mluvit a že soudruzi z Ostravy si mne někde najdou. Bylo mi tehdy kolem 20 let, dost mne to vyděsilo a hned jsem mu začala povídat, že já takové věci dělat nebudu. Reagoval různými sliby. Že prý bych ráda jezdila po světě, to odněkud věděl, a tak sliboval, že oni mají své možnosti mne vysílat, kam budou chtít, ale já musím být vůči nim vstřícná a důrazně mne varoval, že takové příležitosti se neodmítají a že si to mám pořádně rozmyslet. Za nějakou dobu, už přesně nevím, jak dlouho to trvalo, přede mnou na cestě do menzy zastavila Tatra 603, jeden pán vystoupil a vyzval mne, abych nastoupila. Přední část vozidla byla sklem oddělena od zadní. Vepředu sedělo „Rybí oko“ a vzadu neznámý, služebně zřejmě výše postavený člověk. K němu jsem si musela sednout i já. Ten mi pak sdělil, že mne v Olomouci zná hodně lidí, že se tady se mnou bavit nebudou a že pojedeme do Přerova. Tam v blízkosti nádraží byla restaurace, kam se mnou dotyčný, služebně nejvyšší pán šel a začal povídat o tom, jaké důležité úkoly pro naši zemi mne v SRN čekají, že mne musí vyškolit a že příště přijedou se smlouvou. Když jsem začala odmítat, ukončil hovor s tím, že oni se za mnou zase v nejbližší době vypraví a do té doby prý mám čas na rozmyšlenou. Pochopitelně zase - nikomu ani slovo a spousta dalších slibů. Po určité době jsem našla na vrátnici na fakultě dopis, který ještě dodnes mám. Jistý pan Svoboda (nikoho takového jsem neznala) mne zval na schůzku před nádražím v Olomouci. Tušila jsem, o co jde, a už jsem chtěla mít klid, tak jsem se tam vypravila. Zase tam stála Tatra 603, do níž jsem na pokyn nějakého pána, který se ke mně připletl, musela nastoupit. Tentokrát byli tvrdí a chtěli, abych jim závazně řekla své rozhodnutí. Odmítla jsem. Jeli jsme směrem na Svatý Kopeček, naléhali, chtěli slyšet ano, já řekla definitivně ne a oni mne tam nakonec vpůli cesty vysadili. Při vystupování jsem se jich ještě ptala, jestli mé rozhodnutí ovlivní můj plánovaný pobyt v SRN, ale prý ne. A pak byl dlouho klid. Když se blížil termín odjezdu a já pořád neměla žádné doklady, odjela jsem do Prahy do Karmelitské se zeptat, co je s mojí cestou. Už nevím, kdo mi tento krok poradil, možná otec, protože jsem tam jela z domova. Na oddělení zahraničních styků kupodivu znali mé jméno, ale nikdo mi nechtěl odpovědět na otázku, co s tou cestou bude, a posílali mne z kanceláře do kanceláře. V páté kanceláři mi pak bylo řečeno, že přeci musím vědět, proč nikam nemohu jet. Já potvrdila, že to vím, ale že to chci slyšet od nich, a tím můj první pokus vyjet do zahraničí vlastně skončil. Na podzim jsme měli na katedře germanistický večírek, kterého se zúčastnil i pan profesor Václavek, který se mne přímo zeptal, co tam vlastně dělám, když mám být v Německu. Upozornila jsem ho na to, že o tom sice nesmím mluvit, ale jemu že to řeknu. Jeho reakce byla prudká s tím, že jim to ukážeme, že oni už nikoho jiného navrhovat nebudou a že to snad za nějaký čas půjde. Po čase jsem s panem profesorem mluvila, říkal, že to stále nejde, ale že doufá v kladné vyřízení. Přišel rok 1968 a v červenci jsem v Schirndingu překročila hranici. Octla jsem se v jiném světě. Na kursu v Heidelbergu byli studenti z celého světa, každý den byl plný nových setkání a informací, takže jsem se určitou dobu přestala starat o to, co se děje doma. Ráno 21. srpna mne na koleji probudila spolubydlící Američanka a sdělovala mi, že Československo je obsazené vojsky Varšavského paktu. To byl šok. Všude se o tom mluvilo a diskutovalo. V Heidelbergu byli tehdy i radikální, levicově orientovaní studenti, kteří se domnívali, že to je dobře, že Sovětský svaz konečně ukázal svoji sílu a že je dobře, že u nás zavede zase pořádek. To pro mne bylo naprosto nepochopitelné. Na univerzitě se k nám Čechům chovali velmi vstřícně, zvýšili nám stipendium a celkově se o nás začali starat více než předtím. Po určité době jsem byla pozvána ještě s několika českými studenty na Institut slavistiky, kde se mluvilo o tom, co s námi bude, zdali se vrátíme nebo zda by nás těšila práce ve slavistickém institutu. Začala jsem se o tuto možnost zajímat, bylo mi nabídnuto i stipendium k dokončení studia, ale nakonec jsem se rozhodla jinak a koncem září jsem se vrátila domů. Bylo to asi šílené rozhodnutí, protože i pohraničníci se mne ve vlaku ptali, zda se opravdu chci vrátit, rodiče byli překvapeni, protože počítali s tím, že se hned tak nevrátím, a první, koho jsem potkala v Olomouci, byl profesor Macháček, který mne uvítal otázkou, zda tam nebyl alespoň nějaký mužský, který by mne tam zdržel. Do Heidelbergu jsem se dostala ještě v roce 1969, kdy jsem tam strávila prázdniny, a pak jsem už dvacet let nemohla jet nikam.

V té době, aby mohl posluchač české univerzity studovat v zahraničí, musel přerušit studium, jak to bylo ve Vašem případě?

Jak to bylo s přerušením studia si přesně nepamatuji. Byla to chaotická doba plná nejistoty a napětí. Vím, že mi ještě jednou došly nějaké dotazníky týkající se stipendia, ale pro mne už byla věc uzavřena. Měla ale ještě nějaké dozvuky, o nichž mohu pouze říct, že někdy počátkem sedmdesátých let do Plzně přijel pan profesor Daňhelka na oslavy narozenin svého přítele pana docenta Švába. Tehdy jsem tam byla také pozvána a pan profesor Daňhelka o celé věci se mnou mluvil. Povídal, že jsem pro něho byla důležitým argumentem, když ho normalizační četa zbavovala místa, ale nakonec to stejně nepomohlo. Musel odejít, stejně jako pan profesor Václavek.

Po absolutoriu na UP jste učila na gymnáziu v Plzni, jak se změnil Váš život v devadesátých letech?

Aktivně jsem mohla vystoupit stejně jako mnoho dalších až po 17.11.1989. Tehdy jsem měla chuť udělat takovou školu, kde by na sebe členové sboru nebyli nevraživí, kde by všichni táhli za jeden provaz stejným směrem, kde by se nejen učilo, ale i vychovávalo. Úroveň společenských věd a vlastní pedagogiky byla v letech totality nízká, tak jsem se rozjela do sousedních zemí, abych zjistila, jak se ve škole pracuje tam, a pak jsem v souladu se svým křesťanským smýšlením a s několika přáteli začala vytvářet koncepci osmiletého církevního gymnázia, které jsme v Plzni otevřeli v září 1992. Ve městě, které bylo po desetiletí centrem „pevné hráze socialismu a míru“, najednou vyrostla škola, kde se místo marxismu učila religionistika a filozofie, kde byly posíleny hodiny cizích jazyků a navázány přátelské vztahy s obdobnými školami v zahraničí. K údivu všech byl zájem o školu větší než jsme očekávali, hlásilo se mnohem více učitelů, než jsme mohli zaměstnat, a ani žáky jsme zdaleka nemohli uspokojit. Zřizovatelem školy se stalo nově zřízené plzeňské biskupství a asi polovina učitelů byli mí bývalí žáci. S těmi se i za obtížných podmínek pracovalo velmi dobře.

Jak jste se stala ředitelkou Církevního gymnázia v Plzni?

To souvisí s porevoluční euforií. Koncem roku 1989 jsem byla kooptována do KNV a stala se předsedkyní odboru školství, protože tu nějak nebyl nikdo jiný, kdo si za totality nezadal s vládnoucí třídou. Dostala jsem se k mnoha materiálům zdejšího učitelského stavu, nebylo to moc povzbudivé. Souběžně jsem vedla rehabilitační komisi, přitom jsem zjistila, že řada učitelů, která musela po roce 1968 odejít ze školství, se v padesátých letech zase podílela na tom, že museli odejít jiní. Začala jsem přemýšlet o škole, kde by mohl být nový pedagogický sbor nezatížený minulostí. Soukromé školy jsem se bála, protože jsem si nedovedla přestavit, jak vychovávat za peníze rodičů, a protože jsem byla už během totality integrovaná v kruzích katolické církve a na Moravě už začaly vznikat první školy (Biskupské gymnázium v Brně), vydala jsem se touto cestou. Odjela jsem na stáž do švýcarského Fribourghu (pro zajímavost tam jsem se náhodou po letech při Dnech Evropy setkala s panem profesorem Václavkem) a pak do Řezna a připravovala jsem koncepci školy. Nešlo všechno převzít, ale inspirace to byla velká. Mezitím jsme v Plzni vytvořili Klub křesťanských učitelů, kde se o škole diskutovalo. Původně měla škola jiného ředitele, ten se ale asi po půl roce příprav vzdal. To už byla k dispozici budova - velký a zchátralý objekt, odkud se stěhovala Západočeské univerzita do nové budovy - a čekalo se, že do budovy přijdou noví lidé. Tehdy mne oslovil pan biskup František Lobkowicz (tehdy generální vikář pro západní část plzeňské diecéze) a ptal se mne, jestli bych s tím byla schopna něco udělat. Souhlasila jsem. Protože jsem potřebovala k jednání s úřady určitou pravomoc, jmenoval mne dočasně ředitelkou dosud neexistující školy. Od února 1992 do září jsem školu připravovala se dvěma lidmi, kteří byli ochotni se ve věci angažovat. Někdy na jaře jsem zorganizovali výběrové řízení, při němž mi pomáhali kolegové z Prahy, a vybrali jsme 12 učitelů, většinou mladých lidí, mezi nimi byla víc než polovina mých bývalých žáků (věkový průměr byl kolem 33 let), a po přijímacích zkouškách jsme si vybrali asi 200 žáků do 6 tříd (dvě primy, dvě sekundy a jednu kvintu - tedy osmiletý a čtyřletý cyklus). 31.5.1993 pak bylo založeno Plzeňské biskupství a nově jmenovaný biskup František Radovský mi po několika měsících řekl, že on žádného nového ředitele hledat nebude, když už tu má ředitelku. V té funkci jsem vydržela 12 let a v roce 2004 jsem odešla do důchodu.

Za co Vám byla udělena Cena Adalberta Stifftera?

To bylo i pro mne překvapením, s ničím takovým jsem nikdy nepočítala, dělala jsem to, co jsem považovala za správné, a protože jsem věděla, že jazyk se nejlépe učí v zemi, kde se jím mluví, chtěla jsem, aby co nejvíce našich studentů do Německa vyjelo. V devadesátých letech byla řada možností. Naše škola byla v úzkém partnerském vztahu s St.-Michaelis Gymnasium der Benediktiner in Metten (Bavorsko), kam ročně vyjíždělo 5-10 studentů. Další se pak stali součástí projektu Gymnázia ve Weidenu, kam odjížděli studenti ze západních Čech po konkursech. S výjezdy bylo dost práce, studenty jsem na ně připravovala a musela jsem je i ve spolupráci s rodinou formálně vybavit - vízum atd. V kontaktu se studenty jsme často diskutovali otázku česko-německých vztahů, problém sudetských Němců a další tabu-témata, na která naráželi v kontaktu s německými spolužáky a učiteli. V církevním gymnáziu jsem navíc umožňovala výměnu názorů mezi různými skupinami, které přijely do Plzně, a našimi studenty. Většinou šlo o členy Ackermann-Gemeinde, ze Spolku Adalberta Stiftera, Collegia Bohemica z Mnichova a o návštěvy z diecéze Řezno. Často jsme byli zváni na různé akce do Německa, kde se nejlépe uplatňovali studenti, kteří strávili již delší čas v Německu, kde někteří z nich dnes i studují. Cílem rozličných aktivit bylo naučit se jazyk, zbavit se předsudků a rozhlédnout se po světě. Že by se za to udílely ceny, to mi nepřišlo na mysl.

Když jsem se dotazoval paní Jany Hrbotické na její ocenění, žádal jsem ji, zda by mi neposlala laudation pronesené na její počest. V mailu mi vylíčila tragikomické okolnosti slavnostního aktu:

Text Laudatia bohužel nemám. Ono to tehdy nebylo v Liberci tak jednoduché, jak by člověk očekával. Laudation přednesl Stefan Hutter, žák Gymnázia v Metten, do Liberce přijel se svojí matkou a hned po skončení slavnostního předávání cen zjistili, že jim mezitím někdo ukradl auto. Protože jsem též soudní tlumočnicí, strávila jsem zbytek dne místo na recepci na policii při sepisování protokolů atd. a už jsem se o Laudation nestarala.

A co děláte dnes?

A teď dělám, to co pan profesor Václavek už odhadl v roce 1969, kdy mi napsal do hodnocení, že mohu pracovat ve škole i překládat. Překládám z němčiny do češtiny a naopak, občas ještě odučím nějakou hodinu němčiny a tak se pomalu uzavírá má profesní dráha, na kterou jsem byla připravena na FF UP v Olomouci.

Ptal se T. Hrbek