V prostorách olomouckého Muzea moderního umění byla v uplynulých dnech k vidění jedinečná výstava mapující životní dílo dnes již světoznámého fotografa doc. J. Štreita. Projekt ucelené podoby jeho tvorby, premiérově uvedený loni v ostravské Galerii výtvarného umění, jež nabídl 190 snímků z let 1965 až 2005, nyní poputuje do Prahy, Českých Budějovic, Chebu, Opavy a shlédnou jej i diváci v Polsku a Francii. Rozhodli jsme se při této příležitosti položit jejímu autorovi několik otázek. Zároveň tak máme možnost navázat na rozhovor, který jsme vedli před třemi lety, kdy měl doc. J. Štreit na univerzitě přednášku z cyklu Vědeckovýzkumných přednášek významných absolventů UP s názvem „Netradiční formy výuky dokumentární fotografie“. Hovořil tehdy o svých pedagogických zkušenostech při výuce dokumentární fotografie. Univerzita Palackého při příležitosti přednášky vydala stejnojmennou publikaci.

„Pokud vás to nevzrušuje, tak to nemá smysl.“

Co se změnilo od roku 2004 ve vašem životě, ve vaší fotografické tvorbě a pedagogické činnosti?

Od roku 2004? To už je tak dávno, že si to snad už ani nepamatuji (smích)! Pořád učím tak, jak jsem učil. Ve fotografické tvorbě byl pro mě velmi důležitý rok 2006, kdy jsem připravoval k životnímu jubileu svou retrospektivní výstavu a zároveň jsem k tomu chystal i monografii. Zabralo mi to rok práce, které jsem musel podřídit i další věci. Ty roky byly velmi hektické, protože jsem měl stále spoustu výstav a spoustu práce, takže vlastně nic nového.

Jaké nové téma byste rád zpracoval?

V letošním roce zpracovávám několik témat najednou. Víte, retrospektiva je období, kdy člověk začne bilancovat a kdy začne váhat, jak dál. Protože jsem toto období předpokládal, tak jsem se na ně připravil. Abych to vakuum, to tápání změnil, pracuji na čtyřech projektech najednou. Fotografuji jedno sociální zařízení pro mladistvé, psychiatrickou léčebnu, věnuji se romské tématice a ještě velmi zajímavému projektu o jedné velké továrně.

Při vernisáži výstavy jste řekl, že má pro vás olomoucká výstava velký význam, protože jste v Olomouci studoval a máte zde řadu přátel. Jak vzpomínáte na období svých studií na olomoucké univerzitě?

Vzpomínám samozřejmě velmi rád na své pedagogy. Před vernisáží výstavy, kterou jsem měl tady v Olomouci, jsem se rozhodl, že všechny své pedagogy, kteří mě učili na fakultě, navštívím a pozvu je. Já jsem totiž vždycky trpěl takovým komplexem, že jsem slabším studentem. Všichni pedagogové mě naopak přesvědčovali o tom, že jsem byl tím lepším studentem a že jsou na mě velmi hrdi. Tím mě zbavili velkého komplexu, který jsem měl od promoce až doposud.

Jaké kontakty udržujete s univerzitou?

Tím, že jsem ve Vědecké radě jak Pedagogické fakulty, tak celé univerzity, je kontakt s univerzitou velmi úzký.

Výstava v Muzeu umění byla retrospektivní. Svým záběrem pokryla spoustu oblastí života v různé době, v různých společenských skupinách, v různých prostředích. Existuje téma, ke kterému se rád vracíte?

Moje celoživotní téma je téma vesnice. To je téma, které mě opravdu pronásleduje, které mě vždy zajímalo a pravděpodobně zajímat bude, protože to je téma nekonečné. Ve chvíli, kdy vejdu na pole nebo do kravína nebo mezi lidi do domácností, jsem k neudržení. Dalším tématem je téma práce, které mě také fascinuje. Ať již je to práce na poli nebo v továrně, pořád je to to, co mě velmi silně zajímá. A samozřejmě se neustále vracím k sociálním tématům, jako je třeba život v ústavu sociální péče pro mladistvé – zde jsem nikdy dříve nefotografoval.

Co by byl váš fotografický vrchol nebo sen, který byste rád fotografoval?

Víte, já na nějaké vrcholy moc nevěřím. Myslím, že umění je koncentrovaná práce, takže to není to hektické přebíhání nebo hledání nějakých extravagancí. Co bych rád fotografoval? Pro mě přestavuje vrchol zachycení obyčejného života. Vůbec to není nic bombastického.

Fotografujete lidi často v intimních nebo vypjatých situacích. Jak docílíte toho, že ti lidé vaši přítomnost a to, že fotografujete, akceptují a že se chovají přirozeně, a že vy se cítíte na druhé straně při fotografování přirozeně a máte odvahu stisknout spoušť fotoaparátu ve chvíli, kdy třeba někdo prožívá zármutek nebo nějakou intimní chvíli?

Myslím si, že jednak je to poznání toho prostředí a určitá kontemplace, vcítění a napojení se na ty lidi. Přiznám se, že to pro mě není lehké. Ve chvíli, kdy se dostanu do toho emocionálního prožitku a začnu to opravdu prožívat ne jako fotograf, ale jako člověk, tak prakticky nemohu fotografovat. Člověk musí mít určitou hranici, udržet si trochu odstup a mít nadhled, aby se do toho úplně neponořil, protože v tu chvíli nemůžete fotografovat.

Jste spíš vně nebo uvnitř toho příběhu, který se právě odehrává?

Jsem vevnitř, samozřejmě, musím být jeho součástí, ale tak, abych tomu emocionálně nepodlehl.

Stalo se vám tedy už někdy, že jste chtěl zmáčknout spoušť, ale pak jste si to třeba rozmyslel, protože vás napadlo, že ten fotografovaný člověk by to velmi těžce nesl?

Samozřejmě, že takové situace nastávají. To člověk musí vycítit. Jsou chvíle, kdy váhám, jestli mohu nebo nemohu fotografovat. Na druhou stranu si ale říkám, že všechno, co život přinese, je tady vlastně proto, aby to bylo nějakým způsobem zaznamenané.

Takže si nemyslíte, že existují věci, které by měly zůstat skryté, které chce prožít člověk zcela sám?

Myslím si, že pokud je život přinese, tak vlastně ne. Záleží na tom, jak se potom použijí. Nafotografovány mohou být, ale potom je to otázka etická - jestli se to zveřejní, kde se to zveřejní a jak se to použije. To je ta druhá strana mince.

Konkrétně fotografie pohřbu, která byla umístěna na začátku expozice - jak jste s těmi lidmi komunikoval? Oni prožívali hluboký zármutek a teď do toho vstupuje fotograf…

Kdybych to nezmáčkl, tak vás ochudím o zážitek. Já jsem jen prostředník mezi realitou a vámi ...

…a ti lidé vás musí akceptovat.

Samozřejmě, bez toho to nejde. V takové situaci se musí člověk rychle rozhodnout, jestli to udělá, nebo neudělá, a mnohokrát jsem to taky neudělal.

Byl jste s těmi lidmi ve spojení před tím, než jste je fotografoval?

Samozřejmě, to je dlouhodobá příprava. Oni věděli, že tam na tom pohřbu budu fotografovat. Nejvýhodnější pro fotografa je, když vás pozvou a sami vás osloví, abyste událost nafotografoval, v tu chvíli máte otevřené dveře. To je ale ideální stav, který nebývá vždy.

Když jsme spolu před třemi roky mluvili, shodli jsme se na pocitu, že doba je hektická, čas se zrychluje, roste stres, svět je přetechnizovaný a z toho plyne i povrchnost vnímání světa kolem nás. Jak se tyto pocity odráží na tvorbě fotografa?

Já nechci, aby se to odrazilo na mé tvorbě. Jak fotografuji, vypnu mobil … Dělám vše pro to, aby to bylo co nejméně patrné na mé tvorbě.

Lze takovou atmosféru fotograficky zachytit?

Mám třeba spoustu fotek s mobilem. Je to možná záležitost mých studentů, kdy oni používají hodně takové výrazové prostředky, jako rozostřené fotografie, barevné fotografie, formu subjektivního deníku, kdy jdou spíš do náznaků. Já zůstávám spíše u klasického podání. Stále fotografuji analogově, stále si dělám fotografie sám, to jsou věci, které si nechci nechat vzít. Možná se to promítá v kompozici a úhlu pohledu. Když se podívám na starší fotografie a současné, je tam posun.

Jak se z člověka, který fotí běžné fotky, jako „já a strom“ „já a jezero“, stane lepší fotograf? Spočívá to v píli, tréninku, kumštu nebo je to v talentu a způsobu vnímání světa?

Všechno dohromady. Především je to ale práce. Pokud nemáte v sobě to zaujetí a nechcete, nikdo s vámi nepohne. Vy musíte chtít, vás to musí vzrušovat, vyvádět z klidu, znervózňovat. To je ve všem umění stejné. Pokud vás to nevzrušuje, tak to nemá smysl.

Otázky kladli: Daniel Agnew a Tomáš Chalupa, foto Daniel Agnew