Mgr. Radek Malý, Ph.D. (1977), básník, překladatel a vysokoškolský pedagog, vystudoval na UP obor Germanistika a Bohemistika, na olomoucké univerzitě také získal doktorát. V současné době působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky FF UP, kde vyučuje literární historii, textologii a literaturu pro děti a mládež. Překládá poezii G. Trakla, E. Kästnera, R. M. Rilka, P. Celana, K. Lubomirského a dalších (např. výbor Podzimní duše z díla G. Trakla či malá antologie poezie německého expresionismu Držíce v drzých drž­kách cigarety). Poezii, překlady, studie a recenze publikuje i časopisecky; píše rovněž pro děti – spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základ­ní školy a autorského Slabikáře s ilustracemi M. Formana (Prodos, 2004), napsal také básničky ke knize Šmalcova abeceda a knihu pro děti František z kaštanu, Anežka ze slunečnic.

Debutoval sbírkou Lunovis, která vyšla roku 2001 v nakladatelství BB-Art. Za druhou básnickou sbírku Vraní zpěvy získal v roce 2003 Cenu Jiřího Ortena. Třetí sbírka Větrní (zcestné verše) vyšla v roce 2005 v nakladatelství Petrov a získala cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Čtvrtá sbírka poezie s názvem Malá tma vyjde roku 2008 v nakladatelství Host. V soutěži Nadace Alfréda Radoka obdržel text jeho hry Pocit nočního vlaku Cenu Českého rozhlasu.

V letošním roce byla knižní podoba jeho disertační práce Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře oceněna Čestným uznáním rektora UP autorům vědeckých monografií v roce 2007.

Pro tento akademický rok obdržel prestižní rakouské Stipendium Franze Werfela (Franz-Werfel-Stipendium). Byl jedním z porotců loňského ročníku Literární soutěže pro studenty UP.

Mezi uměním, řemeslem a vědou

Pane doktore, v roce 1999 jste získal v uni­­verzitní literární soutěži vypsané pro stu­denty 2. místo překvapivě v kategorii drama, o rok později už to bylo první místo v kategorii poezie. Žurnál UP potom uveřejnil jeden z vašich soutěžních textů – „Půlměsíc“. Porota tak uznala zralost vaší básnické tvorby. Jaká cesta vedla ke dni 17. května 2000, kdy jste získal tuto cenu?

Myslím, že toto ocenění bylo v mém literárním vývoji jistým mezníkem. Do té doby jsem se neodvážil svoje verše nikde publikovat, ale uznání porotců i publikování básně v Žurnálu mi dodalo sebedůvěru k účasti i v celonárodních literárních soutěžích. Psal jsem si pro sebe leccos, jak už si kdekdo píše, ale právě v roce 2000 se utvořil či vykrystalizoval jakýsi styl, kterého se svým způsobem držím dodnes.

Můžete přiblížit, pod jakým osobním tlakem a za jakých vnějších podmínek došlo tehdy ke krystalizaci vašeho stylu?

Nemyslím, že jsem byl pod nějakým specifickým osobním tlakem – asi je na tom většina mladých lidí krátce po dvacítce podobně. Spíš se k tomu přidružila jistá řemeslná schopnost práce s jazykem, určitě i četba a podobně. Nějak jsem se ustálil na tématech spíše pochmur­ně ironických, přestal jsem psaní poezie brát smrtel­ně vážně – aniž bych ovšem polevil z nasazení v prožívání světa. Něco prožít a něco o tom napsat, to jsou podle mého názoru dvě odlišné věci, které spolu nemusejí souviset. Čili: svět jsem prožíval komplexně, ale do poezie prosakovala – a prosakuje dodnes – jen velmi malá, vyhrocená část toho vnímání, pro kterou se mi daří najít v jazyce adekvátní výraz.

Mělo na vaše hledání vlastního výrazu vliv studium na univerzitě? A jak se na jeho utváření podílela četba?

Olomoucká alma mater na mě působila během studentských let jako hodná maminka, která ale v pravou chvíli poznala, že za pecí se zkušenosti nasbírat nedají. Takže univerzitou života mi byl jeden semestr studia v Jeně, kam jsem vyjel s programem Erasmus/Socrates. Bylo to paradoxně už po státnicích z germanistiky, tudíž bez velkého stresu ze shánění kreditů, a tím spíš jsem se mohl soustředit na prozkoumávání místní univerzitní knihovny. V té jsem také objevil rakouského básníka Georga Trakla, kterého jsem začal v Jeně překládat. Celý ten život v Německu, bydlení na odlehlém sídlišti, výlety po Durynsku, myslím ovlivnily mou tvorbu zásadně. V Jeně z velké části vznikly Vraní zpěvy, má druhá knižně vydaná sbírka poezie.

Čím vás „hodná maminka“ vybavila na cestu do světa? Co vám zabalila do uzlíčku?

Důležité bylo hlavně to stipendium, z nějž se tehdy ještě dalo v bývalém východním Německu vyžít… a potom samozřejmě spoustu nakousnutých, nedořečených rad do života, které až Jena dopověděla. Měl jsem tam čas přečíst si v klidu například Sestru Jáchyma Topola nebo Hrabalovu autobiografickou trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky, tedy knížky, o nichž se na bohemistice mluvilo, učilo, ale nestíhaly se přečíst. A navíc jsem si teprve tehdy mohl prakticky ověřit, že jazykem, který tak dlouho studuji, opravdu mluví živí lidé, Němci, Rakušané, ale i spousta zahraničních studentů. Do té doby jsem němčinu vnímal hlav­ně jako jazyk literární. Díky tomu vznikl ten trochu zvláštní rozpor, který jsem pozoroval v hodinách konverzace – zahraniční studenti se uměli mnohem lépe vyjádřit, byť slovní zásoba zejména odborných výrazů u českých studentů němčiny byla výrazně lepší.

V současné době se vedle původní tvorby a překladů věnujete i literární vědě. V roce 2005 v titulku článku pro Listy uvádíte, že jste s Georgem Traklem neskončil, teď jste to prokázal knihou o reflexi jeho poezie v čes­ké literatuře. Jak se ve vašem případě snáší básník a překladatel s literárním teoretikem?

On každý překladatel poezie by měl být tro­chu i literárním teoretikem a znalcem historie literatury, kterou překládá – bez toho by se jed­nalo spíše o volnou inspiraci. Na překládání poezie mě zajímá a baví právě ta možnost žonglování s jazykem a nutnost balancování mezi uměním, řemeslem a vědou. Navíc – každý překladatel, nejen poezie, by vám potvrdil, že o překládání se dá dlouze mluvit i psát a často za tím stojí zajímavé příběhy. Když jsem své disertaci dával knižní podobu, snažil jsem se dbát na to, abych se vyhnul takovým „historkám“ a aby nebyla jen o překládání Trakla, byť je to právě v jeho případě nesmírně zajímavé a nevyčerpatelné téma. Mám takovou teorii, že překlad básně je její „nu­cenou“ interpretací – bez ohledu na zdařilost výsledku je to tedy vždy dobré cvičení pro kohokoli, kdo se chce zabývat poezií.

Je-li pro vás překlad „nucenou“ interpretací, čím je pak pro básníka tvorba Slabikáře, na němž spolupracuje s pedagožkou a výtvarníkem? Vzpomněl jste si při ní na své dět­ské čtenářské zážitky?

Psaní básniček do Slabikáře bych přirovnal k hodně zajímavé a složité křížovce, protože kromě toho, co asi napadne každého – že by texty měly být tzv. o něčem, nejlépe o něčem dětem blízkém – platilo asi od třetiny knížky přísné kritérium sestavovat texty jen z písmenek, která už malí čtenáři znají. Žáčci si to sa­mozřejmě neuvědomují, přirozeně vyžadují příběh a zajímavé, vtipné texty, ale stojí za tím neskutečná dřina. Navíc není snadné kličkovat v území ministerských nařízení, diskutovat s úředníky o tom, jest­li mají ve Slabikáři muži a ženy rovnoprávné postavení a zastoupení a podobně. Přesto doufám, že v tom našem Slabikáři je dost místa pro každou dětskou fan­tazii. Čtenářsky se mi paradoxně do textů promítaly spíše různé literární po­stavy a zážitky z pozdějších let.

Svou publikační činnost jste zahájil v Žurnálu UP jako student Filozofické fakulty UP, nyní učíte na Katedře bohemistiky literární historii, textologii a ediční techniku. Jak se ve výuce projevuje vaše osobní tvůrčí zkušenost?

Doufám, že pozitivně. Ve výuce textologie se obrážejí hlavně mé praktické zkušenosti s redaktorskou praxí; zkušenosti z překládání můžu uplatnit hlavně ve výběrových seminářích a při vedení diplomových prací, ale právě i při interpretaci jakéhokoli, zejména básnického textu.

Připravil PhDr. T. Hrbek, foto -tj-